V prosinci 2015 jsem narazil na RUNGO seriál běžeckých závodů, který měl poprvé pořádat i jeden závod na Praze 6. Přihlásit se na Craft RUNGO divoký běh Šárkou se tak zdálo jako jasná volba. Závod jako motivace pro trénink, rok na ladění formy a především běh téměř na "domácím hřišti"!
Nebudu napínat, na Zátopka jsem se za ten rok nevypracoval. Přes léto jsem z přípravy spíš vypadnul, proto bylo na čase začít zvažovat, zda předstírat úraz/chorobu/pomatení smyslů a závod protentokrát ještě vynechat. Díky filmu Orel Eddie, který jsem náhodou shlédnul v týdnu před závodem a který měl dosti motivační nádech však nakonec bylo jasno - závodit se bude! Protože jak už říkal Pierre de Coubertin: "Důležitou věcí v životě není vítězství, ale zápas, základem není to, že se zvítězilo, ale že se bojovalo dobře."
Snížil jsem tedy cíl z "Protrhnutí cílové pásky" na pouhé "Doběhnutí do míst, kde někdo předtím protrhl cílovou pásku" a tajně doufal v tornádo, lesní požár či zásah ekologů, který by letošní ročník divokého běhu ještě mohl zrušit a dovolit mi proklouznout se ctí.
V den startu jsem si jako lehkou snídani dal čerstvě vysoustruženou mrkvovo-jablečnou domácí šťávu. Kdy jindy taky napravit stravovací neduhy než ráno před závodem? Když jsem si pak natahoval běžecké elasťáky, rozjuchalo to naší kokršpanělici, která to brala jako znamení že si jdeme konečně zase zaběhat. Podíval jsem se na ní pohledem vojáka odcházejícího na sebevražednou misi: "Tentokrát ne, kamarádko, tentokrát jsem v tom sám..." Nicméně to nebrala v potaz a dál se protahovala a vesele štěkala.
Cestou jsem si v tramvaji pouštěl písničky z Rockyho a dostával se tak do závodní nálady. Na místo startu u kempu Džbán jsem dorazil s hodinovým předstihem, což se ukázalo jako ne příliš šťastná volba. Když se totiž sluníčko schovalo za oblačnost, byla zatrackaná zima. Nicméně jsem měl alespoň spoustu času na rozmyšlení závodní strategie, tedy na to, kam si připnout nafasované startovní číslo abych měl optimální aerodynamiku.
Pak nadešel čas a po krátké společné rozcvičce se stovky závodníků řadily ke startu. A zbytek už je historie. Vyrazilo se na trať, snažil jsem se nenechat se strhnout k nějakému smrtícímu tempu. Podél nádrže Džbán, podél Šáreckého potoka,... zatím to šlo nad očekávání dobře, po prvním kilometru jsem nikde u cesty ležet nezůstal. U bazénu se odbočilo na luční cestu, bláto, trávu, stoupání, křížení s tratí jiného závodu (v Šárce je holt nával).
To nejlepší nás odvážné běžce samozřejmě čekalo těsně před cílem. Stoupání od potoka zpět ke kempu Džbán bylo celkem smrtící (kdo Šárku zná, ten ví, kdo nezná, ten ať radši nechce vědět). Nicméně někde ke konci měl stanoviště fotograf, takže jsem chvíli předstíral běžce plného sil. Sice mě to málem poslalo do kolapsu, ale za tu fotku to určitě stálo.
Nad kopcem už byl jenom cíl, ručně dělaná perníková medaile, koláčky, chléb se sádlem a vynikající brownies. Doplnil jsem energii z občerstvení a vyrazil domů, abych mohl jít povenčit psa pro změnu do Šárky (chvíli jsem zvažoval, že bychom si mohli jít ještě zaběhat, ale... :-).
S přihlédnutím k aktuální formě to tak dopadlo nad očekávání výtečně - obavy z dosažení cíle v leže na nosítkách se ukázaly jako liché. Na príští ročník už ale musím trénovat víc (a nebo se na něj nehlásit)!
Žádné komentáře:
Okomentovat